Perfekcionismus

,,Tak už pojď na ted oběd Petře, kolikrát ti to mám říkat??" řekla maminka zvýšeným a naléhavým hlasem. ,,Jo mami, už pujdu, jen to tu dokončím." Byl jsem v mém oblíbeném pískovém království, kde jsem rozvíjel svou fantazii a zručnost ve tvoření mistrovských děl v podobě pískových chrámů, mostů, zdí. Kamarád, který semnou soutěžil o lepší palác, byl poněkud omezený jeho slabou fantazií. Proto jsem se nebál, že by mohl v našem souboji vyhrát. Protože jsem už měl opravdu velký hlad a nechtěl jsem maminku naštvat, rozhodl jsem se ponechat tvrdé práce a šel jsem se najíst.

Po obědě jsem urychleně pospíchal zpět na staveniště a chtěl pokračovat v budování království. Přiběhl jsem na místo a s údivem sledoval zničenou polovinu právě budované průmyslové zony s klenutými mosty. Říkal jsem si, který ničema nemá rád moje dílo a měl nutkání ho pošlapat. Chtělo se mi brečet, ale protože jsem se chtěl zachova statečně a nedát svůj smutek najevo, neuronil jsem ani slzu a začal jsem opravovat rozsáhlé poškození města. V tom přichází kamarád, který byl také na obědě a udivoval se nad škodou, která vznikla. V ruce držel jakýsí časopis. Neptal jsem se ho co to je a pokračoval v opravách. Sedl si a otevřel časopis, měl tam obrázky vedkých budov a snažil se o zmenšené repliky těchto architektonických skvostů. ,,Já to vyhraju, Petře." Řekl to se vší vážností a přitom seděl zády ke mně. ,,To jsi byl ty co to zničil, že??" Zeptal jsem se ho nahlas a pokřiveným tonem hlasu. Neodpověděl a pobrukoval si jakousi písničku. Nemohl jsem udělat to samé co on, to by nebyla férová hra. Co ale na to řeknou naši kamarádi až přijdou zhodnotit naše díla?? Snad mi uvěří, že jsem si to neudělal sám. Na druhý den jsem viděl jen spoušť po mém uměleckém díle. Ale kamarád měl krásné město přesně jako z obrázku, který byl v časopise. Z dálky vidím přicházet váženou komisi, která jde porovnat výtvory. Já neměl co nabídnout. Něměl jsem nic, všechno bylo rozdupané. Nikdo mi neuvěřil, že jsem si to neudělal sám, všichni pochybovali o mých slovech a skoro se mi smáli jaký jsem lhář. Užasli a obdivovali kamarádovo dílo, regulérně ho uznali jako vítěz a celý den se bavili jen s ním. Semnou však nikdo, byl jsem ten, který byl poražený, ten horší a pro ně méně užitečný. Jedno bylo jisté, jen jeden může vyhrát. Byla to neférová hra, ale kamarád udělal pro obdiv svého blízkého kolektivu všechno i když to byla nečistá hra.

,,Tak pojď a vezmi basketbalovej balon." Řval do čtvrtého patra Atjof. Je to můj dobrý kamarád. Poslíchal jsem, rychle jsem si upravil vlasy, kulturně se oblékl abych přirozeně udělal dojem na holky, které se chodili dívat na naše nachrovinky s basketbalovým míčem. Protože jsme už byli starší, rozšířil se náš slovník o spoustu užitečných slov jako byla sprostá nebo vyzívavá nebo uspokojující. Chovali jsme se jako bychom měli své území a to si hlídali. Každý nový člen musel projít těžkýma přijímacíma zkouškama. Nesměl se pěkně podívat na naše přísedící buchty, nesměl být lepší v basketbalu než my, nesměl být tvrdší než my. Časem se nám však tyto praktiky přestaly osvědčovat. Takové alarmující zjíštění bylo získáno poté, co jeden velikán dobrovolně znásilnil jednu naši samičku, která dříve obdivovala nás. Postupně se začali objevovat další a další machři, kteří museli bý za každou cenu lepší než my. Dařilo se jim to velice úspěšně a my si uvědomili, že jsou silnější a v početní převaze. Samičky už odvracely hlavu od nás a koukaly se svýma krásnýma očima na větší mistry tvrdého sportu.

Jednou jsme si zabrali jeden basketbalový koš jen pro nás. Nemuseli jsme o něj bojovat našim slovníkem, ale jen jsme obejlstili čas. Přišli jsme dříve než mistři a proto jsme se nemuseli ptát o kousek území. Hráli jsme tvrdou hru s kamarády a mysleli si jací jsme skuteční hráči až do té doby co přišli ti dlouhovlasáči s vypracovanýma prackama a tupým pohledem. Nelíbilo se jim, že jsme obsadili jednu polovinu a tak se s námi začali bavit místo toho, aby nás vyhodili nebo svalnatýma kecama vylekali. povídali si s náma o dříve našich buchtách a o jiných skvělých věcech. Měli sebou dokonce i cigarety a my si v duchu říkali, že to jsou opravdu borci, protože my s cigaretama teprve začínali. Z ničeho nic nás vyzvali k férové hře, která nemá pravidla. Chtěli si zahrát jednu hru. Když holky byly na svých lavičkách, začali jsme hrát. Sázeli mám jeden koš za druhým a my jsme se jen snažili jim tyto body překazit. Holky se nám posmívaly a v tu chvíli by nikdy neřekly, že jsme se s něma někdy bavili. Když jsem slyšel ten holčičí smích, dostal jsem zlost a rozhodl se dát do toho všechno. Rozběhl jsem se na jednoho hráče, který měl tvrdý balon v ruce. Když jsem byl téměř u něho, hodil mi míč přímo na obličej. Zasáhl mě a já velkou bolestí dopadl na zem až jsem třísknul hlavou o zem. Měl jsem bílo před očima a jen slyším holčičí smích a pohrdavé ,,promiň." Vstal jsem a krvácející nos jsem nechal krvácet. Oni prosě musí být lepší za  každou cenu. Někdy musí téct i krev aby si dokázali svoji nadřazenost. Došlo mi, jak si s námi povídali před zápasem, tak jen čekali na publikum, které by nám podlamovalo naše sebevědoví. Slabá hra to byla, ještě slabší však její účinek na okolí, holky však milují vítěze ať je to čistá nebo neférová hra, ony to nevidí.

,,Jdeme dneska na jedno??" Zeptal jsem se přes telefon Pukse, dobrého kamaráda. ,,Jo, jdeme, pujde i Aťjof." Odpověděl jsem mu, že s tím souhlasím a dohodli jsme se na jednom čase, kdy se sejdeme. Dostal jsem echo, že nás má být dnes u stolu více než tvrdil Puks. Byl jsem tedy zvědav v jakém složení se sejdeme. V sedm hodin jsme se poctivě sešli ,,na rohu páté a Event New." Kráčeli jsme si to do naší hospody a povídali si srandovní historky z uplynulého týdne. Když jsme došli na naše oblíbené místo, sedli jsme si a objednali si tu zlatavou limonádu. Za chvíli dorazila skupinka známých a velmi akčních obličejů. Bylo mi jaksné, že dnes se tak bavit nebudeme. Usoudil jsem to z dřívějších zkušeností. Po pár vypitých pivech kdosi zmínil, že vlastním zbrojní průkaz. Rozvedla se velmi dospělá debata, kdy každý tvrdil, že střílení je ,,super věc" a předváděla se virtuální rozborka střelné zbraně. Všichni sledovali jednoho kamaráda jak dělá rozborku zbraně. Zbraň měl rozloženou, ale neudělal to první co se musí udělat, vytáhnout zásobník. Všichni ale přikyvolali a v duchu si říkali jaký to je borec a skutečný ,,střelmistr." Okamžitě se čtyři z osmi lidí s ním začali bavit. Upoutal na sebe pozornost a zapomněli, že jediný kdo u stolu vlastní zbrojní průkaz jsem já i s více zkušenostmi.

Ke stolu si přisedl další kamarád mých kamarádů, říká se mu Citron. Jakmile si přisedl, bylo mu samovolně oznámeno, že se diskutuje o zbraních. Okamžitě vypálil jednu větu, která upoutala všechny: ,,Já jsem střílel ze samopalu MP5K u kámoše." Když jsem se ho zeptal, kde tato zbraň má pojistku, tvářil se jako by ani nevěděl, že tam nějaká pojistka je. ,,Je na pravé straně." Pověděl. Tato zbraň má pojistku na vrchní straně v blízkosti závěru, to jsem mu však už neřekl. Mluvil nesmysly, ale důležité pro něj bylo, že je v ten den opravdu nejlepší. Já si jen dopil pivo a odcházel domů. Všichni mi říkali ať ještě nechodím, ale neposlouchal jsem je. Byl to jako kopec, někdo musel být navrcholu a hlásat.

Nic se z dětství nezměnilo, pořád stejné perfekcionistické souboje, pořád každý den to samé přebíjení. Kdyby se takové snažení o to být nejlepší bralo jako ve válce, byl by tu samý dobrý kamarád, který rozkopává domečky z písku, samí dlouhovlasáči, kteří rozbíjí nosy basketbalovým bíčem a také chytří lidé, kteří umí bezpečně rozebrat zbraň a také ti, kteří pomalu střílejí z kanonu a mají své publikum do kterého s úsměvem tímto kanonem střílí a oni mu ještě nosí náboje.

Konečně doma, konečně od skvělých lidí, kteří jsou tak dokonalí, úžasní. ,,Sakra, nejradši bych je postřílel s tou pistolí, kterou rozebírali!! Aby jednou věděli jak nebezpečné řeči říkají." Byl jsem velice rozladěný tím dnem.

Začal jsem si psát s jednou kamarádkou, kterou jsem už znal z dřívější doby od vidění. Její přístup nebyl takový, aby se snažila být nejlepší. Ve škole vyniká se studijními výsledky, to je však dáno inteligencí, ve společnosti vyniká krásou, ale ta je dána, tu neschová a ani schovat nechce, její vlastnosti jako nesmělost ji obrňuje drcením těch pánu, kteří jsou na vrcholu kopce, laskavostí, pochopením druhého, výchovou a realizovaným chtíčem být sama sebou ji dělá dokonalou, ale hlavně originální. Nemá potřebu lézt na kopec a kopat dolů pány, kteří tam už zakořenili. Ona totiž na kopec lozit nemusí. Když to dokonale umí jeden člověk, který je vyjímečný ve všech směrech, proč to tedy nedokážou ostatní?? Skutečná otázka však neexistuje, není se na co ptát. Vždycky se soupeřilo, soupeřit bude, ale skutečný velikán soupeřit nemusí.

Obrázek nakreslila Veronika Tomková.

Bez souhlasu nekopírovat.