Mezi námi introverty

V mém pokoji je většinou ticho a pokud se něco ozývá, tak buď hudba nebo hlas člena rodiny. V zápětí krátce odvětím nebo jen poslechnu hlasový záměr, který je adresován jen pro mě. Má odpověď je většinou mlčenlivý souhlas nebo krátká stručná neurčitá věta v případě kdy mám okolím narušenou náladu. Mé první čtení pro ten den bylo kritizování introvertů. S chutí jsem si tento článek přečetl a usmál se aniž bych si to uvědomoval. Až má pozdější myšlenka zdůraznila můj úsměv a já si ho plně uvědomil. Nejen, že mi tato kritika udělala radost, ale také mě konečně přimutila na takové lidi jako jsem já reagovat, hájit se a samozřejmě jen se pokusit vysvětlit kdo vlasně trochu jsem.

Většinou jen lidi sleduji a poslouchám je, nejen že je poslouchám, ale také sleduji jejich gesta, pohledy, kolik vykouří cigaret nebo jak často popíjí pivo, sleduji jak se jeden dívá na druhého a přitom vidím jak si vedle mě zapaluje čtvrtou cigaretu za půl hodiny. Chci vyjádřit svůj názor, vyjádřím, chci se někomu vysmát, vysměji, chci se někomu dívat hodiny do očí, dívám, chci se jít pobavit, jdu se pobavit. Co mi tedy chybí?? Spousta řečí, které si každý vyslechne, ale druhý den si  na ně už nevzpomene, protože takové řeči slyší skoro pořád ze všech stran a nic to člověku nedává.

Pokud se jedná o navázání vztahů s ostatními, tak tuto vlastnost považuji za obrovské plus. Kdo se semnou chce bavit a je smířen s tím, že ne vždy mu řeknu to co slyšet chce, tak mám dobrý základ pro přátelství a vím, že ten druhý člověk také. On mě chce poznat, já také.

Dnes se všechno řeší slovy, která mají mnohdy drtivě špatný dopad na druhého. Jsou to slova tvrdých, sebeuznávajících extrovertů, která nám ubližují a pro naše silné cítění to jsou velké rány, které se pak hojí příliš dlouho. Proto se více učíme ze života než z knížek. Povídat někomu co vlastně prožíváme je nemožné. Proto nejsme většinou baviči a tolik uznávání společností a rádoby kamarády.

Rozum, hluboké cítění, hlubohé vnímání, svá pravá slova pro sebe, vlastní zározy, přátelé, uznání, radost, smutek, vztek, štěstí, sex, ostatní lidské vlastnosti. To všechno máme, co nám tedy chybí?? To že řekneme tomu ukecanému u stolu ať je chvíli zticha, že chceme také říct náš ,,chytrý" názor?? Nebo to, že řekneme tomu rovnokšilťákovi, který má vytahané triko po kolena, že je to trotl, který je stejný jako tam jejich americké ghetto a že to už není in?? Tak to se omlouvám, ale takové řeči jsou pro ty, kteří si musí něco dokazovat a nejsou to vyrovnané osoby.

Co se týče holek, tak vždycky mě zajímaly ty, které mluví méně, ale chytře než ty, které mluví pořád a hloupě. Introvetrní holky mají svůj nepřekonatelný potenciál a ,,sexepíl." Nemám totiž potřebu tisíckrát opakovat, dnes ohranou frázi ,,miluji tě." To si člověk nepamatuje pořád, protože druhý den to slyší znova a znova.

Extroverti ať si kecají co chcou, já u líbání kecat neumím. Radši se ji podívám do jejich krásných očí a bez řečí  políbim.