Pláč či láska??

Jdu si po tvrdých dlaždicích městem. Šedi je kolem neúměrné množství. Autobusy přeplněné lidmi, někteří se dívají ven, někteří do neurčita, někteří se dívají vzájemně do očí a nemají snahu toho nechat. Proti mě jde osoba, holka, odvrátím hlavu a předstírám z neznámých důvodů ignoraci. Cítím adrenalin a jeho působení jako napětí, horko, nejistota.

Rozhodl jsem se jít do parku. Nikdy jsem ale do parku sám ve slunečný den nechodil. Řekl jsem si:,,Proč ne??" Měl jsem potřebu uspořádat své myšlenky a tak jsem zabočil za nejbližší hranu doma a vydal se tedy po parku. Při cestě jsem neustále sledoval lidi. Byli šťastní, někteří měli v obličeji stres, jiní zase nemoc ze životního stylu. Sledoval jsem každý detail každého, nevyhýbal jsem se očního kontaktu a vyhledat hloubku působení člověka. Přestal jsem se najednou bát komunikovat očima. Proč ale vůbec jdu do parku?? Jdu tak skutečně načerpat nové síly a odpočinout si?? Proč jsem nejel autobusem?? To je vlastně velice jednoduchá otázka. Být venku a sledovat lidi a zároveň vnímat každý pohyb listu a vánek větru dává člověku pocit svobody mysli a soustředění na věci, které předtím nikdy nevnímal a nebo vnímal pouze minimálně s nedostatkem času. Jet v autobuse je dobrovolné vězení. Vězení ze kterého vyjdu jako poražený. Proč právě jako poražený?? Proto, že bych čekal více úsměvu, více očního kontaktu, více ochoty. Akorád bych byl zklamán a znechucen tou společností. Radši se budu dívat jak ten autobus jede a lidé se dívají přes okna, která je chrání od vnějšího vlivu. Dočasně, ale přece. Ve skutečnosti ale trpí.

V parku si najdu jednu lavičku a pomalu si sednu. V tu chvíli ucítím vůni pylu a slyším zvuk hmyzu, který pracuje na opylení. Zády se opřu o lavku a uvolním se. Na jedné lavičce seděl jeden zamilovaný pár, který si užíval volné chvilky v přírodě a prokazovali si vzájemně své city slovy, doteky, pohledy. Na tváři se mi vytvořily vrásky úsměvu. Okamžitě jsem měl skvělou náladu ani nevím snad proč. Že by proto, že bych viděl první skutečnou zamilovanost ten den?? Nebo že bych byl rád, že jsem obklopen klidnou, krásnou přírodou, která nás v životě naplňuje a láska k ní nás bez rozdílu spojuje??

V pozadí vůně vzduchu je opřená v sedě slečna o životem jiskřící lípu. Byla pohodlně opřená zády k ní a dívala se do neznáma zeleně, kterou nemohla pohltit, ale pouze vnímat a přijímat skutečnou energii, kterou příroda dobrovolně vydávala. Touhle energií určitě dává příroda najevo svou lásku k nám, pomyslel jsem si. Slešna měla dlouhé lesklé tmavé vlasy, oči určitě zelené nebo hnědé, dokonalé křivky neschovávala, ale ani na ně nechtěla upozornit. ,,Nad čím asi přemýšlí??" Ptal jsem se sám sebe. ,,Asi se to nikdy nedozvím, ale právě v tajemství je síla."

Opřel jsem se pohodlně o ruku a sledoval jen ji a přitom vnímal okolní prostředí. Nechtěl jsem za ní jít, chtěl jsem jen přemýšlet nad jejím tajemstvím. ,,Jak může tak krásná slečna být sama?? Proč není ve zkažené společnosti??" Krásní lidé s ještě krásnější duší se lehce znetvoří lidmi špatnými. ,,Ale proč ona není tak zkažená??" ,,Proč??" Asi poznala skutečné hodnoty krásy, která je tam, kde je dobrý člověk spojený s přírodou a láskou k druhému.

Vytáhl jsem jednu cigaretu, kterou jsem měl dlouho uschovanou a vstal jsem. Dal jsem ji do úst a chtěl si ji zapálit. Řekl jsem si:,,Nejsem kuřák, proč to vlastně dělám?? Kvůli slabosti?? Proto abych někomu udělal radost, že jsem si zapálil??" V tom vidím, že slečně po obličeji tečou slzy. Třpytily se jako diamanty, ale přitom hořely od slunečních paprsků. Vzal jsem cigaretu, vložil do kapsy a v ruce rozdrtil tak, aby se mi tabák vsypal do kapsy. Bylo mi to vlastně jedno, že je zlomená, ani jsem ji popravdě nevnímal. Do očí mi vyhrkly slzy a můj zrak se rozostřil. ,,Když je krásy tak málo, proč ji ještě ničit více?? Byla to obět zkažené a šedé společnosti?? Kdybych šel k ní, bylo by mi jasné, že nebudu vítán, její pláč mluvil za vše.

Tak jsem se tedy otočil a odešel.